Na Instagramu jsou miliony fotek s knihami. Leží na dece, přidržují šálek kávy, odpočívají vedle kočky. Děláme to. V redakci literární přílky, kde jsem pracoval, jsme to dělali taky. Na koberci před policí, za denního světla. Pro mě ale ta fotka vždycky začínala až po chvíli, kdy knihu někdo otevřel. Kde se začalo číst. Tehdy se objevil vlastní život toho předmětu. A někdy v něm zůstal vepsaný i původní čtenář.
Před lety jsem koupil ve vetešnictví výtisk Vančurova Rozmarného léta. Byl odřený, ale uvnitř čistý. Až na jednu stránku. Na okraji textu o tom, jak se Antonín měl k plavání, byla tužkou nenápadná škrtaná čárka vedle věty: ‘já bych se bál’. Někdo před mnoha desítkami let tam udělal stopu. Souhlasil. Bál by se také. Najednou to nebyl jen Vančura, ale dialog. Autor, postava, a neznámý čtenář z minulého století. Tehdy mi došlo, že kniha jako fyzický předmět nese dvě historie: tu napsanou a tu od čtenáře. A ta druhá je někdy stejně zajímavá. Když teď fotím knihy, nesnažím se jen o pěkný obrázek na sociální sítě. Pokouším se zachytit i tu druhou vrstvu. A někdy k tomu potřebujete víc než smartphone a dobře světlo. Potřebujete někoho, kdo tu stopu dokáže najít. Nedávno jsem třeba potřeboval kvalitně zdokumentovat vazbu a specifický papír staré bibliofilie, kde bylo na konci několik prázdných listů s poznámkami předchozího majitele. Běžný foťák to nezvládl. Potřeboval jsem techniku a cit pro detail, které mají třeba na https://pohledzeny.com.
Nejsem profesionální fotograf. Většinu věcí fotím na telefon. S knihami je to ale jiná liga. Plochá obálka se leskne, stránky odrážejí světlo, nebo naopak pohlcují stín. Písmo ztrácí kontrast. Chcete přece, aby bylo vidět, o čem ta kniha je. Nejen jakou má barvu.
Zapomeňte na dokonalý úhel, hledejte kontext
Začal jsem tím, že jsem přestal knihy aranžovat. Přestal jsem je stavět do precizních kompozicí s květináči a náhodnými předměty. Místo toho jsem je začal fotit tam, kde se zrovna četly. Zapomenuté na lavičce v parku, otevřené na kuchyňském stole vedle rozebraného kohoutku, odložené v trávě při túře. Kontext vypráví příběh čtení. Ten můj příběh. Je to upřímnější.
Světlo není pomocník, je to spoluscenárista
Nejhorší je přímé polední slunce. Všechno je ploché a přepálené. Nejlíp se mi osvědčilo rozptýlené světlo pod mrakem, nebo časné ranní světlo z okna. Pak vynikne struktura papíru, lehce se zalesknou nerovnosti desek. Když fotím detaily – třeba tu poznámku na okraji – svítím z boku lampičkou s obyčejnou žárovkou. Vytváří to dlouhé stíny a textura inkoustu či tužky vystoupí jako reliéf. Světlo pak neosvětluje, ale odhaluje.
Detaily vyprávějí celé romány
Fotka celé knihy na polici je jen evidence. Zajímavé jsou drobnosti. Ohnutý rožek stránky, kde čtenář přestal. Podtržená věta, která ho zasáhla. Uschlý lísteň použité záložky. Zažloutlá dedikace. Kdysi jsem fotil stařičkého Haškova Švejka. Na vnitřní straně desek byla razítka několika antikvariátů z různých měst a let. Kniha putovala. Každé razítko bylo jiné. Ta série detailů řekla víc než fotka celé obálky.
Když už nestačí ruka a oko
Ne vždy to jde udělat jen tak. Pamatuji si na výpravnou monografii o malíři, kterou jsem chtěl nafotit pro článek. Byla velká, těžká, a reprodukce obrazů uvnitř měly specifické barvy. Telefon je zkreslil do nepřijatelné míry. Byl to moment, kdy jsem musel uznat, že některé věci prostě potřebují odborný přístup a vybavení, které doma nemám. Stejně jako když restaurátoři dokumentují stav díla před zásahem, i čtenářský zájem si někdy žádá precizní záznam. Někoho, kdo má makro objektiv, stabilní stativ a vědomosti o tom, jak zachytit texturu plátna nebo kvalitu tisku bez poškození vazby.
Nejde o dokonalost, jde o stopu
I ta nejlepší technika je jen nástroj. Smyslem není vytvořit sterilní katalogový snímek. Smyslem je zachytit osobnost té konkrétní knihy. Její opotřebení. Její historii. Tu škrtanou čárku vedle věty. Fotím proto, abych ten okamžik propojení mezi textem a člověkem nejen pamatoval, ale měl i jeho důkaz. Je to pokus o záchranu něčeho nehmotného – čtenářského zážitku – pomocí hmotného média, fotografie.
Kniha se zavřenýma očima není kniha
Když teď vidím ty dokonalé instagramové fotky nových, neposkvrněných knih v estetických interiérech, připadají mi trochu smutné. Jsou jako portréty lidí, kteří se nesmějí hýbat. Skutečný život knihy začíná až po koupili. S první otevřenou stránkou. S první přečtenou větou. S první stopou, kterou v ní čtenář zanechá. A právě tyto stopy jsou to, co stojí za to fotit. I kdyby to měla být jen neumělá fotka mobilem pod lampou. Zachycuje víc pravdy než ta nejdražší reklamní fotografie nového vydání. Zachycuje skutečné používání. A to je nakonec to jediné, co knize dává smysl.
